Ostření na plochých (lavicových) kamenech

Jde o nejefektivnější způsob ostření, který ovšem ve špičkovém provedení vyžaduje delší realizační praxi. Slavný nožíř Chris Reeve kdesi v odborném textu uváděl, že se teprve „nyní“ naučil správně ostřit nože. A to bylo zhruba po 30 letech jeho nožířské praxe.

Jaké kameny tedy zvolit?

Parametry, které lze ovlivnit jsou celkem tři:

1. velikost
2. materiál
3. zrnitost

1. Pokud jde o velikost je záležitost jasná. Čím větší, tím lepší. Je ovšem zřejmé, že do terénu si nikdo neponese kámen o ploše řekněme 250 mm x 100 mm. Kameny této velikosti jsou určeny pro profesionální ostření, bývají obvykle upevněny ve speciálních bázích a ostření na nich je usnadněno právě jejich velikostí. Totiž: ostření se nerealizuje metodou jakéhosi „šmrdlání“ či kroužení jako kolem horké kaše, ale zásadně dlouhými tahy „proti ostří“ tak, aby jeden každý tah obsahoval celou délku ostří. (viz obr.č.1)

Z tohoto konstatování logicky vyplývá, jakou důležitost hraje velikost kamene. Při použití menších kamenů nesměřuje tah „proti ostří“, ale do jakéhosi oblouku nebo „podél ostří“, podle toho, jak ostřič nůž vede. Výsledek pak není ideální, ale je jakýmsi kompromisem.
V přírodě se samozřejmě používají kameny menší, které se vejdou do kapsičky pouzdra nebo jsou přímo aplikovány na pouzdru nože.

2. Pokud jde o materiály kamenů, rozlišujeme tři základní skupiny:

a) syntetické
b) přírodní
c) diamantové

Pro ostření materiálu platí obecná zásada : čím je ostřený materiál tvrdší, tím tvrdší musí logicky být materiál ostřící. Jen těžko si lze představit kvalitní naostření např. keramické čepele na bázi karbidu zirkonu jiným kamenem než diamantovým. A naopak měkké čepele se diamantovým brouskem nenaostří, neboť břit se při působení diamantu „odvaluje“.

Syntetické kameny

Se vyrábějí nejčastěji na bázi oxidu hlinitého Al2O3 (korund) nebo karbidu křemíku SiC (karborundum). Slouží nejčastěji k ostření běžných nerezových čepelí, uhlíkové oceli (pérovky) se jimi ostří obtížně. Legované oceli s vysokým obsahem uhlíku rovněž.

Lubrikují se nejčastěji petrolejem nebo speciálním olejem tzv. HONING OIL (honovací olej). Některé syntetické kameny jsou speciálně určeny pro lubrikaci vodou (tzv. WATER STONES). V tomto případě jde o velmi kvalitní a velmi drahé materiály pro speciální účely (např. značky NORTON).

Přírodní kameny

Jsou obvykle označovány podle místa, kde jsou těženy. Nejznámější jsou tzv. ARKANSASké kameny, které se rozlišují na tvrdé (HARD ARKANSAS) a měkké (SOFT ARKANSAS). V této kombinaci jsou použitelné univerzálně. Lubrikují se pomocí honovacích olejů. (obr.č.2)

Poznámka: některé syntetické kameny se označují rovněž zeměpisnými názvy, v tomto případě však jde pouze o obchodní značky určité firmy (např. tzv. indické kameny firmy NORTON) nebo o kameny vyrobené v určité proslulé zemi (např. tzv. japonské kameny).

Diamantové kameny

Liší se od syntetických i přírodních kamenů v jednom zásadním parametru. Jsou „jednovrstvé“. Monokrystalické diamanty velikosti 3 až 120μm jsou aplikovány na niklovou vrstvu, která je elektrolyticky nanesená na ocelové podloží. Takto vytvořený segment je pak upevněn na polymerový výlisek, který zvyšuje jeho strukturální pevnost a usnadňuje ukotvení „kamenů“. (obr. č.3 a 4).

Některé modely diamantových „kamenů“ jsou opatřeny na brusném segmentu otvory, které zasahují k povrchu polymerové báze. Malé částečky oceli, vzniklé v průběhu ostření (broušení) se usazují v otvorech a diamantový povrch tak zůstává relativně čistý, připravený na rychlé a efektivní ostření.

Diamantové „kameny“ se lubrikují zásadně vodou, neboť jejich jednovrstvá konstrukce by se při použití olejů stále zanášela odbroušenými částečkami oceli. U „nekonečně“ vrstevných konstrukcí se kámen odbrušuje a společně s ním se odstraňují částečky oceli, vzniklé v průběhu ostření (broušení).

Po ukončení práce se doporučuje diamantový „kámen“ omýt v tekoucí vodě, očistit měkkým kartáčkem a na závěr eventuálně „vygumovat“ povrch měkkou gumou. Diamantové „kameny“ jsou barevně rozlišeny pro lepší identifikaci zrnitosti. Problémem je skutečnost, že barevné škály jednotlivých výrobců nejsou kompatibilní, což vyžaduje pozornost při nákupu. (Obr. v závěru textu – barevná škála používaná firmou DMT).

A závěrem poznámka: diamantové kameny jsou vhodné pro ostření tvrdých materiálů. Čepele levných nožů vyrobené z tepelně neupravených nerezových ocelí jimi naostřit nelze, neboť ostří těchto čepelí se působením diamantového ostřiče tzv. „odvaluje“.

3. Pokud jde o zrnitost kamenů je zřejmé, že ostření zahajujeme hrubými kameny a pokračujeme jemnými. Netřeba zdůrazňovat , že u nožů určených do terénu (k outdoorovým aktivitám), které jsou ostřeny na „tupější“ úhel, aby se snížilo opotřebení ostří při nekompromisním použití, není třeba použít nejjemnější kameny, neboť by nebyl využit jejich efekt „jemného“ břitu či tzv. hladké fasetky. A naopak nože určené na jemné řezy , ostřené na velmi ostrý úhel, nevyžadují obvykle použití hrubých kamenů, neboť jsou-li správně používány, jejich ostří není opotřebené natolik, aby bylo nutné tyto kameny použít. Zato je třeba pracovat s velmi jemnými kameny na dokončení práce, aby byl břit co nejjemnější (nejrovnější) a fasetky co nejhladší.

Pro ostření nožů určených na tvrdou práci se používají kameny o zrnitosti cca 45-25 μm (325-600 Mesh), pro ostření nožů, určených na jemnou práci a skalpelů pak kameny o zrnitosti cca 25-3μm (600-8000 Mesh). Pro opravy ostří či ostření nástrojů jako sekyry apod. se používají kameny o zrnitosti cca 120-60μm (120-220 Mesh). Pro leštění doporučujeme diamantové lapovací pasty o zrnitosti 6-1μm (4000-15000 Mesh). Více viz brousky, brousky, brousky na této stránce a www.noze-brousky.cz.